Smysl putování

Psát dnes o cestách je velmi obtížné. Všichni už všude byli a pokud nebyli, tak aspoň slyšeli a četli, nebo viděli v televizi. Lidé jezdí na dovolenou do zemí, kam ještě nedávno odjet většinou znamenalo odstěhovat se. Nebo se vrátit za několik let. Knihkupectví, televize, kina jsou plná vyprávění o lidském putování. Na internetu jsou popisy cest do Ameriky, Austrálie či jinam podobně vzdáleným zemí, Evropa je pro mnoho lidí blízkým okolím. Doby kdy cestopisy nahrazovaly možnost samotného cestování jsou pryč. Člověk jako takový je tvor migrující. I díky tomu se rozšířil po celé planetě. Konečně už má za sebou i návštěvu jiné planety. To dokazuje důležitost samotného cestování.

Člověk jako takový je tvor, který má potřebu se podělit o svůj emoční svět. Umění je důkaz. A zároveň i samotné umění není důkazem většího zkulturnění, ale větší potřeby sdělování. Lidé odjakživa vyprávěli, kde byli, co tam bylo, jak jim tam bylo. O putování jsou nádherné mýty, které ukazují na putování a pout jako na možnost dozrání a prozření. Zdají-li se má slova někomu veliká a bombastická nedivím se tomu. Je to pochopitelné ve světě, který preferuje cestování jen jako možnost relaxace, případně zdroj zážitků vedoucí k pohodě, nebo k lepšímu pracovní místu. Ani na jednom z toho není nic špatného.

Ale pro mne by bylo asi škodou pro mne zůstat jen u toho. Vždy jsem své cesty vnímal právě jako možnost dospění a sebepoznání. Velmi dlouho to vůbec nebylo cílené a velmi dlouho jsem tuto možnost ani nepostřehl. Ale všímali si toho jiní, kteří mě po mých cestách vnímali jako člověka, který prošel jistou proměnou. Faktem je, že samotné snášení útrap, které je produktem cesty je vlastně uměním snášet život takový jaký je. To bylo, bude a je vlastně lidským problémem celých jeho dějin. Vystaveni životu, který je krutý, nespravedlivý, těžko vysvětlitelný, jak z hlediska vědeckého zkoumání, tak z hlediska filozofického výkladu světa.

Zdá se mi že čím více víme, tím více se objasnění ztrácí v temnotě. Kvantová teorie, náboženství filozofie, to všechno se pokouší svět ukázat v rámci nějaké teorie, dogmat a výkladů. Nakonec zjistíte, že jediné na co se můžete opravdu spolehnout, je váš emoční svět. Spoléháte na odolnost vašeho organismu a psychiky snášet zátěž, života a i cesty. To vše je pomíjivé. Ale vaše emoce jsou stále s vámi. Není žádného jiného času než je přítomnost, která vás vždy vede do naprostého neznámá. Vlastně do naprosté nejistoty. Každý krok který uděláte na cestě je krokem , který vás přibližuje k cíli a zároveň neposkytuje ani trochu jistoty dalšího kroku. Každý pohled na zabitého psa, mrtvého člověka po zásahu blesku a i uplývání času vám nedají nic jiného než víru, že v příštím okamžiku to budete vy kdo snad přežije a udělá další krok. Krok do naprostého neznáma. V tomto neznámém světě, kde všichni touží po jistotách, jež se nedostavují, je putování životem i světem, nadějí víry, že někde tam v dáli bude něco co vám poskytne klid a stabilitu. A zatím co s vírou jdete po silnici, polní cestě a nebo po schodech do bytu v domě kde bydlíte, musíte se v každém okamžiku vyrovnávat s přítomností tady a teď.

Jste-li ale připraveni na „tady a teď” zdá se vám paradoxně život jednodušší. Máte najednou čas na prožití života nemusíte se zabývat představami o budoucnosti, a neprožíváte tolik nejistoty. V momentě kdy si uvědomujete, že slunce svítí, potíte se a přitom vzpomínáte na své blízké a cítíte radost při vzpomínce jste právě v té naději, kterou někdy v té přítomnosti poskytuje minulost. Zapomínáte na tíhu ruksaku, odřené nohy, případné obavy z budoucnosti. Najednou víte, že jste skutečně schopni dělat jen jednu věc v té přítomnosti a můžete se soustředit na to aby jste ji udělali tak, aby vám bylo z toho dobře. Tohle zjištění vám ukáže další důležitou věc, která je v životě a na cestě důležitá. Přestanete se starat co vám to dá. A začnete se zajímat co o to potřebuje. Při první výpravě se těšíte na věci a lidi, které cestou potkáte a uvidíte.Pak se velmi často stane, že zažijete hluboké zklamaní, protože je to jinak. Cítíte zklamání, že je to jinak, místo toho aby jste zvědavě hleděli na zázrak jak to je.

Ale to nevadí, protože jestli dokážete přijít na to co opravdu potřebujete, pak vaše zklamání vám připravilo skvělou školu v poznání toho, co je pro vás důležité. Chodím po světě jako pěšák velmi dlouho a musím říci, že každá cesta vyžadovala stejné věci a zároveň věci naprosto odlišné. Nikdy nemáte potřebné věci a informace. Tím zdánlivě ztrácíte čas a energii jejich opatřováním místo užíváním života na cestě. Jenže to opatřování je tím kořením té cesty. Nepočítejte, že na cestě bude stále svítit slunce. Nepočítejte s tím, že bude stále ošklivo. Věci nejsou tak jednoduché. Většinou bude něco mezi tím. Málokdy ale přesně jak potřebujete. Svět není nikdy takový jaký by měl být a lidé nejsou nikdy úplně zlí, ani úplně dobří. Na další cestě vám většinou vaše zkušenost připomene, že je nutné se zabývat tím, co to chce. A když už si budete jisti že to víte, zjistíte, že to chce, je přesně to co nemáte. A musíte si poradit s tím co máte. Tak je to i jinde v životě. Nijak se to neliší. Proto se chováte na cestě jako v životě. To když uděláte dostanete i to s čím jste nepočítali. Cesta od vás požaduje obezřetnost, prozíravost a opatrnost. Nejen dost peněz a dobré boty. Zjistíte, že staráte-li se v přítomnosti o své potřeby jak nejlíp umíte, většinou se o ně nemusíte starat tolik v budoucnosti a můžete si cesty užít. Tak je to i v životě. Staráte-li se o to co to potřebuje, zjistíte, že vám vaše starost poskytuje svobodu. Chodec je jeden z nejsvobodnějších lidí. Není vázán předepsanou trasou, je vázán jen svým rozhodnutím, které může kdykoliv změnit. Téměř všude je pro něj dostupný terén. Téměř všude má možnost odpočinku a zastavení. Sám jsem nikdy nedodržel nějaký plán. Plány svazují. A jako v životě musíme z nejrůznějších důvodů opustit své plány, tak i na cestě. Někdy jen z těch důvodů, že se nám změna zdá výhodnější, a někdy tomu tak i skutečně je.

Na cestě si uvědomíte ještě jednu důležitou věc. Jste limitováni a máte své hranice. Můžete je sem tam občas posunout a občas překročit. Děláte-li to dlouhodobě, zhroutíte se přesně v okamžiku, kdy je to nejméně vhodné. Je to celkem pochopitelné, protože se zhroutíte v nejvypjatějších chvílích, kdy spotřebujete své zdroje energie a další prostě nemáte. Ale i to může být prospěšné pokud to přežijete. Pak máte jasnou informaci co jste a co nejste schopni dokázat. Vyjdete-li z toho, budete schopni určit priority a možnosti. A na cestě jako v životě se občas přesvědčíte, že vaše limity a hranice jsou úplně někde jinde. Zase i v tom zjištění, že jste schopni mnohem více než jste od sebe čekali. Objevíte, že při postupné zátěži se vyrovnáte bájným hrdinům. A jste schopni bez následků na zdraví žít pod širým nebem, dlouhé měsíce a ještě vám to prospívá tělesně i psychicky. Uvidíte, že je na světe spousta věcí, které jsou příjemné na hraní, ale nejsou podstatné k žití, neřkuli k přežití.

Projdete-li touto zkušeností, dospějete. Na začátku toužíte objevovat svět a něco zažít. Později zjistíte, že pěší cestování je nejen poznání světa, ale poznání sebe sama. Nahlédnete, že všechny směry a možnosti jsou otevřeny a míra vaší svobody a volby je neomezená. Tím ovšem poznáte, že každým svým rozhodnutím a svou každou volbou se musíte vzdát těch dalších. Bývá to někdy dost deprimující. Mnozí se nerozhodnou a nevydají na cestu ani životem ani jinou cestou. Což vůbec nebrání tomu aby svým rozhodnutím se nerozhodnout, netrpěli stejně nebo ještě mnohem víc, než kdyby se rozhodli. Dokážete-li se ale rozhodnout, vstoupit do svého strachu, projít jím, tak objevíte vědění. Vědění o tom, že život a cesta mají přesně ten smysl jaký mu dáte. A co víc, ztrátou všech dalších smyslů a možností objevíte krásu přítomnosti a možnosti jednotlivých okamžiků a pocitů, které z vás vytvoří jeden celek.

Tento celek jste vy a nejste odděleni od ničeho v tomto světě a přesto jste sami sebou. Jednotlivou entitou, která je svéprávná a stvořena ke svobodě. Nikdo vám ji nemůže vzít dokud o ni stojíte. Zrovna tak jako nikdo vám nemůže určit, která cesta je pro vás dobrá, a která ne. Prostě máte svoji odpovědnost a svoji svobodu naložit ze sebou a svým životem jak jen uznáte za vhodné. Jestliže si dáte namluvit od jiných, že vědí lépe co je pro vás dobré, budete celý život litovat toho, že jste neudělali co jste vlastně chtěli. Celých 35 let jsem v mezích svých možností chodil kam jsem chtěl. Nikdy jsem si nenechal vnutit to že je něco důležitého co bych měl vidět pokud jsem o to nestál já sám. Byl jsem ve Francii a neviděl jsem Paříž. Přiznám se že mi to nijak nechybí. Ale nevidět Londýn by mi bylo líto. Tak je to vlastně se vším, jestliže nepolehnete módě, pak zjistíte co opravdu chcete a co potřebujete ve světě vidět. Nakonec zjistíte, že přes veškerou podporu jste nuceni svoje kroky udělat vy sami a přes veškerou podporu pokud nebudete chtít jít, nikam nedojdete. je to jen na vás. Jsou chvíle kdy zjistíte, že jsou věci větší než vaše vůle a odhodlání. To vás naučí pokoře. Pokora je slovo, které je asi nejméně chápáno a používáno spíše jako něco negativního.

Je to samozřejmě škoda protože pokud stojíte na kraji propasti a neskočíte, zrovna projevujete pokoru, která vám nedovolí riskovat svůj život v přesvědčení, že jste nesmrtelní, případně, že umíte létat. Pokora vám zabrání si zahrávat s medvědem, jste-li soudní a víte, že medvěd je vždy silnější než vy. Pokora není stát roztřeseně v koutě a nic nedělat. Pokora je dělat to, na co mám. A risk je dělat to o čem si myslím, že bych mohl mít. Přiměřený risk je totiž také projev pokory. Nepochybuji, že se najdou jedinci, kteří se začnou točit na slovech a vysvětlovat, že jsem se mýlil tu či onde. Ale chci jim říct. Pojmy samy o sobě nic neznamenají. Jeden pojem se dá nahradit jiným. Pojem není zkušenost. Ale zkušenost vlastního těla je jediný argument na který v životě doopravdy dám. Pokora není nezkoušet, ale zkoušet s veškerou opatrností, protože život máte jen jeden. Zatím.

Během těch mnoha let co chodím po světě jsem se přesvědčil, že je dobré umět číst, psát, počítat. Že je dobré mít vzdělání. Ale za těch mnoho let jsem se také přesvědčil, že nic se nevyrovná vlastní zkušenosti a poučení plynoucí z omylu. Mnohokrát jsem v životě zabloudil. I přes ty nejlepší mapy. Zabloudil jsem jen proto, že jsem se nedíval pozorně. Zjistil jsem, že maličkosti ovlivňují život základním způsobem, a nikdy nevíte co je důležité, dokud vám to nechybí k vyřešení momentální situace. Neříkám žádnou objevnou moudrost a neočekávám, že se z ní někdo poučí. Nemá důvod. Nejlepší učitel na cestě je vlastní tělo a jeho prožívání. Dokážete-li mu úspěšně naslouchat máte vyhráno. V žádné knize si tak jasně nepřečtete co je třeba dělat a jak, než když vyslyšíte své tělo. Pak po kouskách ujdete každou dálku. I tu nejdelší. A zároveň zjistíte, že některou prostě neujdete, jelikož vaše tělo není nastaveno na některé cesty při sebelepším tréninku.

© 2003 Jan Jílek
hlavní